Sept-Fons, klášter reformovaných cisterciáků přísné observance. Ještě před dvaceti lety to pro mne bylo místo na mapě, které jsem si čas od času připomněl nepravidelnou korespondencí se svým bývalým studentem na Pražské konzervatoři. Patřil k mým nejlepším studentům, a tak mě jeho odchod hodně zasáhl. Pochopil jsem však, že Filip dělá promyšlené rozhodnutí. Léta se zajímal o mnišský život a myšlenka odejít k cisterciákům přísné observance do Francie nebyla náhodná. Také jsem věděl, že stavět se proti Božímu záměru nemá smysl. Moje zklamání ale bylo veliké. S Filipem jsem měl velké plány. On mě měl proslavit, on měl všem ukázat, že jsem dobrý pedagog.
Roky ubíhaly a já marně hledal jeho nástupce či nástupkyni. Občas jsme si napsali, tím to končilo. Byly to – alespoň z mé strany – zdvořilostní dopisy. Zlom nastal, když mě Filip – bratr M.-Antoine – pozval na své „věčné sliby“. Byl jsem trochu na rozpacích; nikdy jsem se podobné slavnosti nezúčastnil. Vzal jsem si však s sebou i flétnu a nakonec mu zahrál Telemannovu Fantazii fis moll pro sólovou flétnu. A to byl nový, nečekaný začátek naší další spolupráce. Stalo se tak před šestnácti lety, 11. července 2009, na svátek sv. Benedikta.
Od té doby tam jezdím pravidelně každé léto (s výjimkou „covidového“ roku 2021) a hrajeme flétnová dueta. Asi po šesti letech naší spolupráce jsem u bratra Antonína vypozoroval krizi. Když jsme se tehdy loučili, řekl jsem mu, že to je zřejmě naše poslední hraní. Dlouze se na mě díval a nic neříkal, a tak jsem si to vysvětlil jako tiché přitakání. Ostatně, u nich v klášteře se moc nemluví… Naštěstí jsem se mýlil. Další rok jsem dokonce přivezl (na popud bratra Antonína) nově objevená flétnová dueta Karla Kreitha z archivu Pražské konzervatoře a hned jsme je bratrům zahráli. Na vysvětlenou: hrajeme při různých slavnostech či oslavách narozenin během mše, nejčastěji při přijímání, kde je více času. Někdy hraju sám. Často improvizuji na hudební podněty, které slyším od bratrů při zpívaných oficích nebo mších.
Musím se ale ještě zmínit o jevu, který mě dodnes udivuje. Ačkoli bratr Antonín pravidelně necvičí (někdy se k flétně nedostane i několik měsíců!), kdykoli přijedu, je připraven ke spolupráci. A já jsem stále znovu a znovu překvapen, že mu flétna dobře zní v celém rozsahu. Při jednom rozhovoru s předchozím opatem kláštera, domem Patrickem, jsem se o tom zmínil a řekl, že to považuji za malý zázrak. Dom Patrick mi na to řekl, že měl dobrého pedagoga… Ale já vím své. Na Pražské konzervatoři učím od roku 1987.
Při jedné návštěvě kláštera (asi před pěti lety) mi bratr Antonín věnoval CD s nahranými zpěvy bratrů ze Sept-Fons. Doma jsem si ho pustil. Přiznám se, že mě zklamalo – nejen technickou úrovní nahrávky, ale i obsahem. Chyběl mi kontrast. Jedna monodie střídala druhou a po chvilce jsem to musel vypnout. Hned mě napadlo, že bychom mohli natočit něco, co by odráželo dnešní podobu liturgie v Sept-Fons. Napsal jsem o tom bratru Antonínovi a on s tím nadšeně souhlasil. Při příští návštěvě jsme s naším projektem seznámili opata dom Patricka i tehdejšího nového novicmistra, původem z Čech, otce Jáchyma. Přestože měli v té době dost jiných a závažnějších starostí, postavili se k tomu kladně. Zbývalo tedy už „jen“ sehnat někoho, kdo celý projekt natočí. I to se po delším hledání podařilo a vy teď dostáváte do rukou výsledek naší práce. Bratři sice moc nemluví, ale hudba je provází už po staletí každý den od rána do večera. I proto jsme naše CD koncipovali jako průřez jedním dnem – od ranního Matutina („Pane, otevři mé rty a má ústa ať hlásají Tvou chválu“) po večerní Kompletář zakončený starobylým Salve Regina. Název CD („Možnosti a melodie“) jsme si vypůjčili ze stejnojmenné knihy otce Jeronýma, který zde působil v letech 1928–1985 a má velkou zásluhu na dnešním rozkvětu kláštera v Sept-Fons.
A ještě pár slov k mé sólové Improvizaci. Při jedné z mých návštěv mě bratr Antonín požádal, abych zahrál otci Jáchymovi k narozeninám. Chtěl jsem mu zahrát nějakou skladbu pro sólovou flétnu, ale při přípravě mě napadl hudební motiv, který mě zaujal. Rozhodl jsem se jej zpracovat a věnovat právě otci Jáchymovi. To se i stalo. A když jsem zvažoval, čím na chystané CD přispěji já, volba byla jednoduchá. To, co uslyšíte, je připravená improvizace na můj hudební motiv pro otce Jáchyma.
Miroslav Lopuchovský
